Ondřej Pohorský, Author at Ondřej Pohorský

5 novoročních předsevzetí

Co si pamatuji, nikdy jsem si nedával žádná novoroční předsevzetí. Sice jsem už dříve zkoušel například zhubnout, ale nebylo to nikdy spojeno se začátkem kalendářního roku (což je velmi pravděpodobně i důvod, proč se to tehdy nepodařilo). Je tedy na čase to změnit a nějaké novoroční předsevzetí si dát.

A proč si dávat jen jedno předsevzetí, když si jich můžu dát rovnou pět. Sepíšu jejich seznam sem na blog, abych se k nim mohl vrátit. Také si od zveřejnění slibuji větší motivaci je dodržet. Krom toho, jedno z nich se blogu týká.

Předsevzetí 1: Zhubnout 10 kg

Něco mi říká, že v tomto nebudu jediný, koho to na Nový rok napadlo. Také mi něco říká, že to bude nejtěžší ze seznamu předsevzetí. V současné době mám 115 kg. Rád bych měl na konci roku o 10 kilo méně, tedy 105 kg. Když jsem se snažil hubnout dříve, měl jsem odvážnější cíle, proto tento vypadá už od začátku více realisticky. Mimoto mám tentokrát neprůstřelný plán, který není bláhově založen na počtu naběhaných kilometrů, uplavaných bazénů apod., ale na něčem mnohem lepším – na excelovské tabulce, kterou jsem si na hubnutí vyrobil. Více detailů napíšu v některém z dalších článků.

Pokračování textu 5 novoročních předsevzetí

Sdílejte článek:

Špilberk Food Festival 2015

Včera byl první den Špilberk Food Festivalu 2015. Jak to probíhalo a vyplatí se vyjít za jídlem na nejvyšší brněnský kopec? Tady je několik mých poznámek.

Co se povedlo

Organizace. Hrad Špilberk je na akci tohoto typu ideální místo. Myslím, že byl postaven ve 13. století Přemyslem Otakarem II. s jasným cílem, a to, aby vyhovoval potřebám food festivalů o 800 let později. Dlouhé promenády kolem hradeb, na nichž lze na jedné straně naskládat přehledně stánky restaurací a na druhé stolečky s výhledem na město. Jedno velké nádvoří s pódiem a jedno menší stíněně proti slunci. Sklepení pro degustaci vína. Alespoň v pátek byl všude dostatek prostoru (projito s kočárem pro dvojčata, takže nekecám).

Pokračování textu Špilberk Food Festival 2015

Sdílejte článek:

Prague Food Festival 2013

Prague Food Festival je tu s námi už tolik ročníků, že nebudu jediný, kdo přestal počítat, u které číslovky právě letos jsme. Hype bublina splaskla a každý už ví, co zhruba v zahradách Pražského hradu čekat. Hned z kraje napíšu, že organizačně není co vytknout – všichni se usmívají, stewardky korzují, stolečky stojí, toi-toiky jsou uklizeny do nenápadných zákoutí a viděl jsem letos i několik lidí na trávnících bez toho, aby je stráž hradu ihned eskortovala zpět na oficiální cestičky. Vše už je zkrátka zaběhnuté, profesionální a přitom nenápadné tak, aby návštěvník nemusel řešit obtěžující drobnosti a mohl se soustředit na to hlavní – jídlo na talíři.

S kamarádkou Eliškou jsme měli vstupenky na pátek a do areálu jsme dorazili pár minut po otevření bran festivalu. Zahrady se začaly rychle zaplňovat, proto jsme neotáleli a vyzbrojeni prvními sklenicemi piva pivovaru Lobkowicz a dostatečným počtem grandů zamířili k prvnímu stánku.

Tvarůžková cukrárna

Podnik z Olomouce, v němž využívají potenciálu loštických tvarůžků a mění je do podoby známých českých zákusků s drobným “ale”, spočívajícím v tom, že jde o optický klam na diváka, neboť všechny zákusky jsou slané. K pivu se nám to na začátek hezky hodilo a vybrali jsme šáteček a lokši. Šáteček byl trochu sušší, v pěnové náplni se ale tvarůžky nezapřely. Naproti tomu v lokši se více prosazovalo vláčné bramborové těsto a nutno říct, že byla ve velikosti mimo měřítka degustační porce.

Šáteček s tvarůžkovou pěnou a bramborové lokše Pokračování textu Prague Food Festival 2013

Sdílejte článek:

Restaurant Pavillon

Je úžasné jít do restaurace, kde dopředu víte, že vše proběhne bez problémů. Je dvojnásob úžasné jít do restaurace, kde vás jídlo vždy překvapí pouze v tom pozitivním slova smyslu. A do třetice, je mimořádně úžasné jít do restaurace, kde si rádi objednáte jídlo, které vám od mládí nechutná, ale tam si jej dáte, neboť víte, že ho připraví tak, že vám poprvé chutnat bude. A budete chtít víc. Takový je Pavillon.

Diadém brněnské gastro scény se skrývá v parku mezi Janáčkovým divadlem a Kolištěm v zrekonstruované funkcionalistické Zemanově kavárně. Jedná se o reinkarnaci podniku “U Kastelána”, který se sem přesunul z prostor na Kotlářské. Složení i směr kuchyně je stejné jako bylo U Kastelána a pevný kurz u kormidla drží šéfkuchař Michal Göth. V Kastelánovi jsem nikdy nebyl a první setkání s kuchyní pana Götha jsem tak zažil na loňském Špilberk Food Festivalu. Už tehdy jsem napsal, že to byla zdaleka nejlepší z prezentovaných restaurací a těšil jsem se na plnohodnotnou návštěvou se vší páradou. Dnes jsem se jí dočkal. Pokračování textu Restaurant Pavillon

Sdílejte článek:

Filmy roku 2013

Rok 2012 je za námi a i v tom letošním budu pokračovat v tradici, se kterou jsem vloni začal – totiž vydání seznamu filmů, které si v následujících dvanácti měsících nehodlám nechat ujít. Poučení z minula je takové, že se musím o něco víc krotit ve slovech nadšeného těšení, protože mě z loňského seznamu některé snímky nemálo zklamaly, a to bohužel i ty, u nichž jsem byl přesvědčen, že jsou sázkou na jistotu (za všechny Prometheus). Filmy opět představuji v chronologickém pořadí, jak budou uváděny v kinech.

Nespoutaný Django [Unchained Django]

Nespoutaný Django Premiéra: 17.1.
Režie: Quentin Tarantino
Hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson

Začátek roku a hned jeden z filmů, na který se těším od doby, co bylo oznámeno, že proběhla první klapka. Quentina Tarantina jde jen těžko zařadit do škatulky “normálních” režisérů a všichni, kdo mají rádi styl jeho filmů pravděpodobně tuší, že byla jen otázka času než se Quentin pustí do žánru westernu. Ostatně, už i jeho přechozí filmy obsahují hodně “westernového” nádechu.

Nespoustaný Django bude o černošském otroku, který se pomocí nájemného lovce lidí snaží dopadnout skupinu vrahů a mimoto získat zpět od hlavního záporáka svou ženu. Onoho lovce ztvární Christopher Waltz, kterého pro Hollywood objevil právě Tarantino svými Hanebnými Pancharty a záporaka Leo Di Caprio, který si už podle traileru svou rolí víc než užívá.

Všechny Tarantinovy filmy mám více či méně rád a přestože jsem v úvodu napsal, že bych se rád vyvaroval velkému nadšení, tak to hned poruším. Na tohle se těším moc a naštěstí mi první reakce ze zahraniční hrají do not.

Hitchcock

Hitchcock Premiéra: 7.2.
Režie: Sacha Gervasi
Hrají: Anthony Hopkins, Helen Mirren, Scarlett Johansson, James D’Arcy, Jessica Biel

Stačí číst obsazení a je hned jasné, že Hitchcock by snad dopadl dobře i bez režiséra. Možná to trochu přeháním, ale popravdě si nedokážu představit, jak jinak než skvěle může dopadnout film, v němž jsou v hlavních rolích Anthony Hopkins (Oscar), Helen Mirren (Oscar) a Scarlett Johannson. Pokud se i přesto něco pokazí, tak je to od celého štábu za kamerou zločin proti kinematografii a měli by mít zákaz natáčet cokoliv po zbytek života (včetně rodinných videí).

Film Hitchcock bude o zákulisí natáčení kultovního Psycha, které je právem považováno za top v kategorii budování filmového napětí. Před návštěvou kina vám rozhodně doporučuji jej shlédnout (pokud jste Psycho neviděli ani jednou, tak je to pro vás povinnost kino-nekino). Anthony Hopkins se na svou roli důkladně připravoval, zamaskovaný je k nepoznání, Andrew Garfield vypadá jako dvojče Normana Batese a Scarlett – jo, Scarlett, ta je pořád krásná.

Pokračování textu Filmy roku 2013

Sdílejte článek:

PříznakyNemocí.cz

Redesign menšího webu o příznacích nemocí a jejich léčbě, který jsem před časem koupil v aukci. Grafiku a nasazení na redakční systém WordPress jsem udělal po večerech přes svátky. Doufám, že se mu v novém kabátku povede dobře.

Před a po redesignu

Sdílejte článek:

Vídeňský řízek u Figlmüllerů

Manželka musela jet na jedno odpoledne do Vídně tak či tak. Nabídl jsem se tedy, že jí svezu a než si zařídí co potřebuje, tak si zajdu na řízek. Na vídeňský řízek. Velký jako ruské kolo v Práteru.

Jenže kam? Před odjezdem jsem se snažil najít ideální restauraci, přičemž mě limitovaly dvě věci. Za prvé, že budu v centru (to by nevadilo, spíš naopak) a za druhé, že budu mít asi jen dvě hodiny, než se malá-milá vrátí. Bylo tedy jasné, že hledám něco kolem středobodu Vídně – Stephansdomu, abych nestrávil většinu času na cestě tam a zpátky. Po zadání “wiener schnitzellu” mi Google vyhodil na prvních místech podnik Schnitzelhaus, jenže při otevření jejich webu na mě vyskočila nabídka řízku s hranolkami a Coca-Colou za zvýhodněnou cenu. To nebude to pravé tradiční. Další výsledky už vyhovovaly mnohem lépe a mezi nimi vyčnívala restaurace Figlmüller.

Rodinný podnik Figmüllerů se na svých stránkách chlubí mottem “Die Heimat des schnitzels” ,čili “Domov řízku” a tradicí servírováním smaženého obalovaného masa nejen Vídeňanům již od roku 1905. Sídlí ve dvou provozovnách, které jsou v jedné uličce blízko Stephansdomu a jako každá restaurace “jednoho jídla” mají alespoň část přípravy tajnou – v tomto případě ochucení strouhanky. Bylo tedy rozhodnuto, půjdu na řízek k Figlmüllerům. Na webu jsem udělal rezervaci pro jednoho a těšil se.

Pokračování textu Vídeňský řízek u Figlmüllerů

Sdílejte článek:

Kavárna ERA

Přestože jsme v Brně už něco přes sedm let, do Ery jsme našli poprvé cestu až včera na sobotní oběd. Využili jsme jeden z posledních slunných podzimních víkendů a vydali se přes barvami hrající Lužánky do části města Černá pole. Ty jsou známé díky vile Tugendhat postavené ve funkcionalistickém stylu, což jí mimoděk pojí právě s Erou, která taktéž sídlí v citlivě rekonstruované funkcionalistické budově, a od vily k ní i pomalým procházkovým tempem dojdete za méně než pět minut.

Interiér kavárny je velmi čistý a geometrickou přesnost hran sympaticky narušuje linka schodiště. Z obou stran prostoru jsou velká výlohová okna přes celou šíři, momentální nálada světla z venku tak zaplňuje v každém počasí kavárnu i uvnitř. Podnik má dvě podlaží a v zadní části za okny zahrádku, na níž se vchází podél baru. Jak vidíte na fotografii, barvy interiéru jsou zvoleny vlastenecky. Je to hravé, je to milé a mně se to líbí.

Slovo kavárna v názvu je poněkud matoucí (na což jsme ale v Brně již zvyklí), Era působí spíše jako něco mezi restaurací a bistrem. “Bistro” dojmu nahrává i skutečnost, že nabídka jídel je napsána na velké černé tabuli v hlavním prostoru, klasický jídelní lístek nevedou. Aktuální tabuli najdete na jejich Facebook profilu a podle frekvence se zdá, že se mění jednou až dvakrát týdně. Sláva sezónním surovinám.

Po příchodu a usazení se nás ujal mladý sympatický číšník s nenuceným nadšením. Hned zkraje navrhl, že nám po výběru jídel doporučí ideální víno ke spárování. Uvítali jsme to, přeskočili tedy nápojový lístek a pozornost upnuli k tabuli a nabídce jídel. Ta se skládala ze dvou překdrmů, tří polévek a asi desítky hlavních jídel, jejichž ceny se pohybují v rozmězí 150 až 200 korun. Pokračování textu Kavárna ERA

Sdílejte článek:

“Jak se dostat na práva” a další otázky

Právnická fakulta Před více než pěti lety jsem napsal článek Mýty a fakta o studiu práv, v němž jsem s trochou nadsázky popsal časté předsudky, se kterými se může setkat student některé z právnických fakult. Pod článkem se k mému překvapení rozpoutala velká diskuze a řada lidí posílala (a stále posílá) své seriózní dotazy. Snažím se na ně oněch pět let poctivě odpovídat. Poslední dobou se ale setkávám s tím, že se mnohé z nich často opakují. V diskuzi je nyní zhruba 300 komentářů, chápu tedy, že se je nově přispívajícímu nechce číst všechny a rovnou napíše svůj dotaz bez ohledu na to, zda už někdo na stejnou věc ptal. Mně už ovšem na druhou stranu nebaví psát stále dokola tytéž odpovědi. Vybírám tedy nejčastěji kladené a důležité otázky a dám na ně odpovědi do následujícího článku. Až je budete číst, mějte na paměti, že byť jsem dokončil Právnickou fakultu (konkrétně tu v Brně), jsou mé odpovědi v mnohém subjektivní. Mimoto se hodně věcí, o nichž píšu, může časem změnit. Tak, a začneme zostra, nejčastějším dotazem, který se v mnoha obměnách opakuje celou diskuzi:

Jak se dostat na práva? Jsem v druhém (prvním, třetím, čtvrtém) ročníku střední školy, na co bych se měl/a zaměřit, abych měl/a co největší šanci se na práva dostat? nebo Nebaví mě dějepis a jsem spíše na matematiku, mám šanci se na práva dostat?

Pro to, abyste se dostali na práva, musíte projít přijímacím řízením a uspět v něm. Je tedy dobré začít od toho, z čeho se přijímačky na jednotlivé fakulty skládají. Protože máme v současné době tři fakulty, které mají magisterský studijní program (Plzeň o ten svůj přišla a bakalářským se nebudu v tomto článku zabývat), podíváme se na ně postupně. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně má již pár let své vlastní testy, které musí podstoupit všichni zájemci o studiu na univerzitě, nejen na právnické fakultě. Jmenují se Testy studijních předpkladů (zkráceně TSP) a skládají se z několika sekcí, jež prověřují analytické myšlení, představivost, logiku, číselné řady a další oblasti ne nepodobné těm z IQ testů (i když v tom by se mnou kamarádi psychologové nesouhlasili, na první pohled mi to jako IQ test zkrátka připadalo). Neřeší znalost dějepisu, neřeší znalost češtiny a už vůbec neřeší znalost práva. Po tom, co uchazeči o studium na Masaryčce TSPčky projdou, vezmou se stejné varianty testů a vypočítá se stupnice pro percentil. Každý uchazeč tak získá svůj percentil, který představuje, kde na škále 0-100% se mezi ostatními řešiteli nachází. Čím větší percentil, tím lepší. Zjednodušeně řečeno, percentil říká, kolik lidí jste při řešení překonali a kolik je naopak před vámi. Je častým omylem porovnávat po obdržení výsledků s kamarády, kolik má kdo bodů a stěžovat si na to, že někdo získal např. za 34 bodů percentil 60% a druhý za nižší počet bodů percentil 75%. Každý vás v tom případě psal jinou variantu testu a z každé se tak vypočítávaly percentily dle počtu bodů dosažených skupinou řešících. To byla teorie, pro pochopení základního principu však velmi důležitá. Teď na veselejší notu. Všechny testy studijních předpokladů jsou veřejně dostupné na webu univerzity, můžete si je tam stáhnout (včetně řešení) a zkoušet si, jak by vám šlo jejich řešení v minulých letech. Pokračování textu “Jak se dostat na práva” a další otázky

Sdílejte článek:

Indická restaurace Everest

Na mapu indických restaurací v Brně přibyl zhruba před měsícem nový špendlík, a to v podobě Indické restaurce Everest na adrese Veveří 61. Kromě známého Taje a relativně mladé Annapury se tak nabízí v centru další možnost kam zajít za kuchyní, jejíž pálivost proslavil nejen seriál Červený trpaslík.

Za poslední týden jsem byl v Everestu třikrát, mám tedy dost materiálu na to, abych si udělal první obrázek. S indickou kuchyní se ještě navzájem spíš oťukáváme, nečekejte tedy žádnou objektivní recenzi (na tu toho nemám ještě tolik “najezeno”), ale spíš subjektivní článek o tom, zda mi chutnalo nebo ne. Dopředu můžu říct, že chutnalo.

Z ulice Everest ke vstupu příliš neláká. Dovnitř se schází po pár strmých schodech a prostor celé restaurace je jedna místnost pod úrovní chodníku. V té jsou tři stoly pro cca 8–10 lidí a dva nebo tři stolky pro páry. Výzdoba navozuje dojem v duchu nejlepších bollywoodksých tradic – na každém stole byl jiný ubrus, vždy však s motivem obřích barevných květin, které bych se nebál označit za kýčovité. Sedí se na lavicích a ratanu. Při první návštěvě jsem měl pocit jako bych vcházel do nějaké zastrčené indické restaurace na londýnském předměstí, do níž chodí pouze štamgasti a turista se o ní nemá šanci dozvědět.

Obsluha v Everestu je milá, češtinu ale nečekejte – budete muset komunikovat v angličtině (v té je i celý jídelní lístek) nebo oprášit svou hindštinu. Na lístku jsou po nutných polévkách a předkrmech jídla rozdělena na dvě hlavní skupiny, a to ty z pece tandoor a druhá s omáčkou. Na konci se ještě tlačí sekce Moderní indická kuchyně, ale té jsem prozatím nevěnoval pozornost, když neznám pořádně ani tu klasickou. Ceny jsou více než příznivé, o třetinu levnější než v Taji.

Pokračování textu Indická restaurace Everest

Sdílejte článek: